10. den - Fjällbacka, Heestrand, Lysekil
Fjällbacka
Ráno jsme si k snídani ohřáli další polévku, jak už jsem psal, posbíral
jsem nějaké ty odpadky, a vyrazili jsme asi 60 km na jih do
městečka Fjällbacka. Má dlouhou historii. Osada zde exisovala už
v 17. století a vzkvétala díky lovu sleďů a námořnímu obchodu. Je
situována na pobřeží s mnoha ostrovy a pod na místní poměry vysoký
vrch Vetteberget.
Prošli jsme se po nábřeží, odbočili do ulice Ingrid Bergmanové, která tu mnoho let žila, a došli jsme ke kostelu. Odtud jsme se pak vydali přes místní obchod na zmíněný vrch Vetteberget.
Shora se nám naskytl nádherný výhled na celé městečko a přilehlé moře
s četnými skalnatými ostrůvky. Vrch Vetteberget je tvořen žulovým
masivem s drobnými prohlubněmi, ve kterých se drží voda a roste
suchopýr. Tedy krom drobných břízek a kosodřeviny. Vetteberget je
přetnut obrovskou roklí
Kungsklyfta, pojmenovanou po králi Oskarovi II., který ji v roce 1887
navštívil a nechal své jméno vytesat u vstupu do rokle. Taky se tu
natáčely některé scény k filmu podle knihy Astrid Lingrenové Ronja,
dcera loupežníka. Fjällbacka je oblíbené místo pro letní dovolenou,
turistů byly všude spousty. Slezli jsme z vrchu, prošli se roklí
a pomalu přes přístav zamířili k autu.
Heestrand
Nejeli jsme daleko, jen 13 km do Heestrand, ta oblast mě zaujala už při prohlížení leteckých map. Je na nich jasně vidět skalnaté pobřeží, které mě moc lákalo. Auto jsme nechali na plácku na souřadnicích N58°30.990 E11°16.708 a šli jsme k moři. Kešku, co tam měla být, jsme bohužel nenašli, jen jednu polonahou vikyngyni, která se slunila v závětří. My jsme si našli závětří u domečku postaveném na okraji skály a pochutnali jsme si na rybičkách zakoupených ve Fjällbace.
Po obědě jsme obešli zdejší kopeček. Vítr začal být poměrně nepříjemný, tak se Eva šla schovat do auta a já na něj vylezl, abych odlovil tamní kešku a pokochal se výhledem do krajiny. Býval zde lom a jednoho dne si asi řekli, že na to kašlou, a tak se všude povalují kusy nalámaných žulových balvanů, které nikdy nikdo neodvezl a nepoužil.
Lysekil
Když jsem už dostatečně vymrzl i já, tak jsem sedl za volat a popojeli
jsme 45 km do Lysekilu. Leží na samém konci poloostrova Stångenäset,
z jihu omývaného jediným skutečným švédským fjordem v norském smyslu -
Gullmarsfjordenem. Na kopečku nad městem je zajímavá rozhledna a kolem
ní foukalo docela krutě. Evě byla taková zima, že mi i odmítla pomáhat
s hledáním kešky, našel jsem i tak, a navíc se
mi z rozhledny povedlo docela pěkné panorama.
Důvodem, proč jsme se v Lysekilu zastavili, byla zmínka v průvodci o historické uličce Strandgatan. Ta je starší než 200 let a docela malebná, nebýt ale jí, jedná se o moderní přístavní město, které zase tak za návštěvu nestojí.
Po procházce městem jsme navštívili místní obchod, a pak sedli do auta
ujížděli směrem na jih. Příliš jsme to neodhadli, dostali jsme se
dost do civilizace někam hodně pod Göteborg, slunce začalo zapadat
dříve. Poslední hodinku světla jsme strávili popojížděním a hledáním
místa, kde postavit stan. Všude to bylo "něčí". Nakonec jsme zakotvili
kousek od silnice na louce u hromady naskládaného dříví.
V počínajícím dešti jsme rychle postavili stan a zmizeli v něm.
| 8. 4. 2013 | Eviny fotky jsou také online. |