Cesta domů přes Helfštýn a Lipník nad Bečvou
Nedělní ráno bylo krásné, stejně jako rána před ním. Bylo ale přecejen jiné, protože bylo poslední, které jsme měli v Beskydech prožít. Trochu jsme poklidili v domečku, rozloučili se s kamarády, naložili zavazadla a Vláďu a vyrazili jsme dolů do údolí a dále ku Praze.
Předtím, než jsme se opravdu vydali zpět do stověžaté matičky, jsme se
ještě zastavili na Helfštýně [1, 2, 3, 4]. Je
to rozsáhlá hradní zřícenina jen 4km od Lipníku nad Bečvou. Hrad je
známý díky každoročnímu setkání kovářů konaným pod názvem "Hefaiston".
K vzniku hradu se váže zajímavá pověst (převzato z hrady.cz):
Kdysi dávno vládl v tomto kraji prchlivý kníže. Špatně dopadl ten, kdo knížeti způsobil sebemenší mrzutost. Jak už tehdy bylo zvykem, trávil kníže mnoho času při lovu v lese. K lovu používal vzácného sokola, o kterého se pečlivě staral nejoddanější muž jeho družiny. Jmenoval se Beneda.
Jednou se přihodilo neštěstí. Vzácný pták pošel. Trvalo dlouho, než se
sokolník odvážil svěřit se s hroznou událostí knížeti. Jak se dalo
čekat, špatná zpráva knížete rozlítila tak, že na oddaného Benedu
tasil meč. Ten však byl šikovnější a pánovi meč z ruky vyrazil. Potom
už na nic nečekal a prorazil si cestu ven z hradu.
Benedu začali hledat zbrojnoši a chtěli ho přivést do hradu živého
nebo mrtvého. Jenže po Benedovi jako by se zem slehla. Utekl do lesů,
kde se ukryl a začal se živit pálením uhlí. S lidmi se stýkal jen
výjimečně tehdy, když jim prodával vypálené uhlí. Jednou takhle zase
pracuje na svém milíři a tu slyší v dálce troubení polnic. Lekl se,
a proto se ukryl do blízkého dutého stromu. Za malou chvíli slyší dusot
kopyt. Kolem něj se mihl zpěněný kůň s jezdcem a za ním rozzuřený
zubr. Beneda nelenil, vyskočil z úkrytu a jedním máchnutím rozťal
zubrovi čelo. Zvíře se skácelo k zemi a Beneda je několika ranami
dobil.
Teprve teď se otočil na jezdce a poznal v něm svého pána. Beneda
padl na kolena a prosil o milost. Knížete však jeho prchlivost dávno
opustila, a proto povídá Benedovi: "Vstaň příteli, to já ti musím
děkovat za záchranu života. Přej si co chceš a já to splním." A Beneda
vyslovil nezvyklé přání: "Přeji si jen tolik země, kolik obsáhne kůže
z tohoto zabitého zubra." Kníže si myslil, že Beneda pohrdá jeho
nabídkou, ale splnil, co slíbil. Beneda čile stáhl zvíře z kůže
a nadělal z ní tenké proužky, které spojil v dlouhý provaz, a tím objal
celý vrch, na kterém pálíval uhlí. Kníže potom Benedu pasoval na
rytíře a ten si na svém vrchu vystavěl pevný hrad, který nazval
Helfenštejn. Lidé převzali název hradu do svého jazyka a začali mu
říkat Helfštýn, a tak se jmenuje dodnes.
Mno... Mám s prchlivostí taky určité zkušenosti, a tak jsem trošku na
pochybách, jak by prchlivý člověk přijal, kdyby byl takhle
"napálen". Možná ale měl onen kníže ještě pořád před očima rozmlácenou
hlavu onoho zubra, a tak byl na chvíli vyléčen z prchlivých nálad. ;)
Faktem je, že hrad stojí, i když dnes už spíš díky snaze ochránců
památek, v případě Helfštýna nese velkou zásluhu hnutí
Brontosaurus. Život hradu také vdechují zmiňovaná setkání kovářů. Na
stopy jejich práce návštěvník naráží na každém kroku. Vláďu
zaujala Jurská parodie natolik, že si
zapózoval. Ostatně on se vůbec rád fotí, takže má v tomto povídání
fotek pomalu tolik jako hrad samotný!
Palácové nádvoří, konkrétně oválná věž poskytla Vláďovi další šanci
postavit se před objektiv. Snad se mu bude výsledek líbit! :))
Během prohlížení hradu jsme čas od času zaslechli ránu. Někdy to bylo
jenom jako prasknutí, jindy to byla pořádná šlupka! V patře paláce jsme
konečně narazili na zdroj těch ran, tedy výstřelů.
Byl tam zbrojíř a předváděl středověké zbraně. Dělal z toho show: "Jak že se jmenoval? Vladimír? Takže Vladimíre, pořádně tu hákovnici zahákněte o to zábradlí a můžete vystřelit. Moment! Já se taky někam schovám!". Hákovnice se neroztrhla, Vláďa získal další fantastickou sérii fotografií a všichni jsme se perfektně zasmáli.
Ve sklepení pod palácem je muzeum, kde jsou vystaveny některé výtvory
kovářů, určitě se tam podívejte. Při hledání informací o hradu jsem
také narazil na zmínku, že po hradbách vede další prohlídkový
okruh. Je ale asi otevřený jen v sezóně. V době naší návštěvy byl
vstup na ochoz zavřený. Museli jsme se spokojit s pohledem z věže na
nádvoří.
Lipník nad Bečvou
Lipník [1] je
krásné historické město ležící mezi Olomoucí a Ostravou. Nás tam
zlákalo nejen intenzivní kručení v žaludku, ale také zájem o městské
opevnění. Město je pěkně nově upravené, ale snad se místní neurazí,
když napíšu, že v neděli po obědě a mimo sezónu tam chcípl pes.
Procházeli jsme se prázdnými ulicemi a hledali, kde bychom se
najedli. Zvláštní, někdy člověk čeká i několik minut, než zmizí všichni
lidé ze záběru, a jindy jako teď zase lituje, že nikde nikdo není, že
ani není koho se zeptat, kam zajít na oběd. Nakonec jsme někoho našli
a byli jsme posláni do "Kavárny" na náměstí, kde prý i dobře vaří.
Vařili dobře a dokonce i rychle, takže jsme ani moc dlouho netrpěli
pohledem na obědvající lidi kolem a talíře před nimi.
Poté, co opevnění města ztratilo svůj význam, místní obyvatelé
si ho začali přizpůsobovat k bydlení. Je to zvláštní pohled, když
vidíte, jak jsou domy nalepené na hradbách a jak jsou za okny ve věžích
květiny.
Pojedete-li kolem a budete-li mít chvilku, tak se tady určitě zastavte, město stojí za návštěvu. Je malé, tak vás ani dlouho nezdrží v cestě za hlavním cílem. V sezóně třeba nebude vypadat tak pustě.
Konec
Tohle už je úplný závěr našeho Mněhnění! Teď už nás čekala jen únavná
cesta do Prahy a kolony před Prahou. Stálo to ale za to, tenhle
prodloužený víkend v Beskydech byl snad nejhezčí podzim, co pamatuji.
Rozloučím se fotečkou v apartní helmičce. :) Děkuji, že jste dočetli až sem. Pokud vás při čtení něco napadlo, rád si to přečtu, rozhodnete-li se mi napsat.
6. 6. 2006 | Eviny fotky z tohohle dne jsou také online. |