Vodopády na Černém potoce

Den první - příjezd

V pátek 9. června jsme z práce zmizeli kapku dřív, abychom se vyhnuli špičce, a vyrazili na sever. Průjezd Prahou byl překvapivě bez problémů, naštěstí ostatní nedostali stejný nápad. Hned po nájezdu na dálnici nás dost vyděsil děsivý zvuk, který začala vydávat přední náprava - specialisti z Autodrat zapomněli dotáhnout přední kolo poté, co kontrolovali geometrii. Ještě teď mě zamrazí při vzpomínce na těch 500km, co jsem s tím najezdil...

Po dotažení kol jsme bez dalších podstatných komplikací uháněli k našemu cíli. Minuli jsme Mladou Boleslav, na chvíli se pokochali pohledem na pískovcový masiv kolem Drábských světniček. V Turnově jsme přehlídli odbočku na Liberec, nebloudili jsme tam ale poprvé, tak jsme se snadno zorientovali. Z Turnova je to do Liberce jen chvilka, ovšem Liberec byl poněkud tvrdší oříšek! Bloudili jsme tam snad dvacet minut, omluvou nám může být, že to byla naše první návštěva a že místní značení stojí za prd. Nakonec jsme se zorientovali a našli silnici do Bedřichova, kde jsme s pomocí domorodců našli chatu Královka (TZ 36), kde jsme měli zamluvený pokoj.

Zavolali jsme Bonbonovi, Varvaře a Covexovi a domluvili se, že zajdeme na večeři do nedaleké Prezidentské chaty (TZ 41). Bonbon vychvaloval jejich kuchyni, ale ten den nám osud prostě nepřál! Když jsme do chaty došli a usadili se, tak přišel mladík, co nejspíš patřil k personálu, a řekl, že bychom se měli přesunout na terasu, že čekají větší společnost. Zpočátku jsme mu ani pořádně nevěnovali pozornost, hleděl někam do dáli a mumlal si to pro sebe, pak se sebral a odešel. Jeho kolegyně uměla komunikovat líp.. Po krátké debatě o tom, jestli se na terase bude nebo nebude kouřit, jsme se sebrali a odešli.

Venku jsme po chvilce nerozhodnosti došli k závěru, že už máme opravdu hlad, a tak jsme se odebrali zpět k naší chatě. Při čekání na večeři na Královce jsme plánovali program na následující den. Chtěli jsme vidět vodopády na Černém potoce a Bonbón v roli místního znalce nám poskytoval cenné rady o tom, kudy jít. Když dorazilo jídlo, tak jsme si výborně pochutnali, zpětně dojem bohužel kazí bouřlivé zažívací potíže, které postihly Covexe.

Po večeři jsme se rozloučili s kamarády a vylezli si ještě jednou na rozhlednu, první návštěvu po návratu z Prezidentské chaty jsem zapomněl zmínit. První dvě fotky jsou právě z této první návštěvy, poslední fotku jsem udělal po večeři, to už slunce bylo za obzorem. Fotku Královky jsem zapomněl udělat, Eva naštěstí ne.

Den druhý - vodopády

Ráno jsme měli zpestřené právě se konající Jizerskou padesátkou. Hrozba, že organizátoři uzavřou silnici, nás vyhnala z postele brzy, což bylo jen dobře, protože i tak jsme k výchozímu bodu svého výletu dorazili až v deset hodin. Cesta z Bedřichova do Hejnice nám trvala skoro hodinu. Zpoždění způsobilo několik faktorů. Prvním bylo to, že jsme se vraceli k domku paní Jahodové, co v měla v Rudolfove péct a prodávat fantastické pečivo. Bonbón nás lákal se slovy "Určitě se vyplatí vrátit." Vraceli jsme se. Hledali jsme totiž zelený plot - a on byl živý. Nic jsme si ale nekoupili, protože paní Jahodová už před třemi měsíci krámek přestěhovala do Liberce, naproti autobusovému nádraží. Další minuty jsme nasbírali při opatřováni si proviantu. No a asi ze všeho největší zpoždění jsme nabrali díky mé jízdě. Projížděli jsme krásnou krajinou, tak jsem si to užíval a nikam nepospíchal. Kus před Raspenavou jsme vjeli do nádherné bučiny, stromy korunami zcela zakryly nebe a několik kilometrů jsme jeli ve stínu těchto velikánů.

Jak už jsem psal, do Hejnice jsme dorazili v deset hodin, Vara s Covexem na nás naštěstí nečekali, přijeli také se zpožděním. Auta jsme za 50Kč nechali na parkovišti před Klášterem Hejnice (TZ 530). Vydali jsme se po žluté turistické značce, ta nás odvedla za klášter, přes říčku Smědá a po silnici řídkou zástavbou, za prázdným kempem jsme opustili asfalt a začali stoupat. Vzápětí jsme byli u rozcestníku. Žlutá zde končí, zdola přichází zelená a pokračuje k vodopádu. My jsme se ale dali více vpravo po cestě k Liščí chatě, ke které nevede žádná značka. Za chatou byl slyšet potok, a tak jsme po zvuku šli k němu. Pohled, který se nám naskytl, byl nádherný! Koryto potoka bylo plné žulových balvanů a po nich padala voda (první fotka). Opravdu nádherné místo, chvíli jsme zde pobyli...

Když jsme si dost užili tohoto prvního setkání s Černým potokem, tak jsme podél něj začali stoupat vzhůru a děkovali jsme Bonbónovi, že nás na tuhle odbočku upozornil. Brzy jsme došli k nádherné tůni a za ní jsme byli brzy terénem donuceni opustit kryto potoka a jít po cestě značené zelenou značkou.

Po nějaké době zase začalo být možné jít po kamenech v korytě potoka, takže jsme s Evou začali zdržovat a Vara s Covexem nám utekli. Čekali na nás nahoře u "hlavního" vodopádu.

Vodopád na Černém potoce (TZ 1198) je charakteristický velkým kosočtverečným kamenem, který voda obtéká. Další informace naleznete třeba v cs.wikipedii. Chcete-li fotografovat, tak půl jedné není zrovna vhodná doba, v době naší návštěvy bylo slunce přímo nad korytem potoka a docela komplikovalo focení. Možná by bylo lepší přijít dříve nebo naopak později. Máte-li informace o ideální době, kdy tento vodopád navštívit, tak mi prosím napište.

Od vodopádu jsme se vraceli kousek zpět a po jedné fotografické přestávce u menšího vodopádu, který byl při cestě vzhůru obsazen jiným fotografem, jsme pokračovali do kopce k vyhlídce Hajní kostel.

K téhle vyhlídce vede poměrně prudká odbočka vzhůru, hrdinně jsme se po ní vydali. Nahoře jsme rozbili tábor a najedli se. Na piknik to pravda není moc vhodné místo, protože tam pořád lezou další turisté, ale rozhled je odtud nádherný!

Na tomto místě se nám Bonbónovy rady staly osudné. Podle informací, které jsem od něj dostal, měla od Hajního kostela vést pěšina k Frýdlantskému cimbuří. Dali jsme se směrem, který jsme si drželi v paměti z vyhlídky. Pěšina se zužovala, až úplně zmizela. Kus jsme se vrátili a pokusili jsme se jít jinudy, po pár stovkách metrů jsme zase narazili na nezdolatelný terén. Vzdali jsme to až po třetím pokusu. Fotka pochází z druhého pokusu, je z jedné skály, kam jsme se s Covexem vyškrábali, zatímco holky dole čekaly, jestli neuvidíme světýlko... teda Frýdlantské cimbuří, na zeleném kopečku vpravo dole je vidět Hajní vyhlídka.

Potupeni jsme se vrátili na zelenou značku a začali jsme zase stoupat, Eva začala zaostávat a po pár stovkách metrů jsme se dohodli, že to otočíme. Zastavili jsme se u rozcestníku se žlutou značkou vedoucí k Frýdlantskému cimbuří. Ještě než jsme se začali vracet, tak jsem neodolal a odběhl vpravo dolů, kde hukot tříštěné vody sliboval nějaký vodopád. Opravdu tam byl, a byl krásný!

Po sestoupení do Hejnice se nám opět otevřel krásný pohled na Frýdlantské cimbuří, tentokrát v dobrém světle pro fotografování.

Odpolední světlo je také vhodnější pro fotografování Baziliky Navštívení Panny Marie v Hejnici. K této církevní památce se váže legenda o chudém síťaři a řešetáři, který prý jednoho dne roku 1159 hledal v hejnickém lese dřevo na práci a pod třemi lípami na břehu říčky Smědé usnul. Ve snu spatřil v zlaté záři na lípě anděly, ti mu řekli, že když sem přinese obrázek Matky Boží, tak se uzdraví jeho nemocná žena i dítě. On tak učinil a oba se skutečně uzdravili. Zpráva o zázračném uzdravení se rychle rozšířila... více viz cs.wikipedia.

Navštívili jsme krásně zrestaurovaný kostel a v parku na lavičce před ním jsme počkali na příjezd Covexe s Varvarou, které ve Ferdinandově vyzvedli další naši kamarádi Tuttle s Janou, pak jsme společně všichni vyrazili do Liberce na večeři do restaurace u Balcarů, po výborné večeři už nezbylo než vyrazit zpět do Prahy.

Bylo tam opravdu krásně, a tak s Evou doufáme, že se nám zase poštěstí Jizerky navštívit. Pochopitelně zkusíme štěstí trošku pomoct. ;)

22. 7. 2006

Od místa, kde jsme se s Covexem a Varou rozloučili, to už bylo jen "pár" metrů k vrcholu. Covex nám udělal pár fotek cesty, kterou už jsme s nimi nešli.