6. den - Sigtuna

Po dvou dnech strávených v přírodě jsme se rozhodli navštívit zase město. Volba padla na Sigtunu. Sigtuna je druhé nejstarší město Švédska, byla založena roku 980 a záhy se stala centrem křesťanství. Dochovaly se rozvaliny tří z původně sedmi kostelů. Do Sigtuny a jejího okolí je soustředěno 150 runových kamenů z 11. století.

Měl to být také trochu odpočinkový den, a tak jsme si ráno trošku přispali. Cestou se nám na jednom z četných mostů rozsvítila červená, spadly závory a most se rozpojit. Proplula maličká lodička a my mohli pokračovat v cestě. Čím jsme byli blíže, tím byly bouřkové mraky méně dramatické a nebe se měnilo jen v šeď. Úplně u Sigtuny všechna voda z mraků začala padat na zem. Nezbylo nám než zaparkovat u kostela sv. Petra a čekat. Naštěstí to netrvalo moc dlouho a my jsme mohli konečně vyrazit s deštníkem na obhlídku města.

Od kostela jsme sešli kousek dolů z kopce a dali jsme se po ulici Stora Gatan, což je hlavní ulice starého jádra města. Chtěl jsem poslat babičce ze Švédska pohled a už byl opravdu nejvyšší čas, aby dorazil dřív, než se sami vrátíme. Několik míst s pohledy jsme našli, ale pořád ne žádný s pěknou fotografií.

Prohlédli jsme si náměstíčko s nejmenší radnicí ve Švédsku, byla postavena v roce 1744. Když jsme oknem nahlédli dovnitř, někdo opravdu seděl u stolu a vypadalo to, že pracuje. Mraky se postupně protrhávaly, lidé skládali deštníky a ten náš se nám už začínal pěkně plést. Konečně jsme narazili na ty správné pohledy! Vybrali jsme je, koupili si známky, a dokonce tam měli stoleček, kde jsme mohli svoje pozdravy napsat. Vůbec to byl útulný obchůdek - měli tam spousty úplných zbytečností, které vozí turisté ze svých výletů. My jsme si přivezli dřevěný nůž na máslo, kterým míchám vajíčka vždy ráno, když jedeme na výlet, a on mi tuhle pěknou dovolenou pokaždé připomene.

Došli jsme na konec Stora Gatan a dali jsme se dolů k moři. Je tam asfaltová promenáda spojující staré město se satelitem na druhém břehu zátoky. V tom výše vychvalovaném ochůdku jsme také získali mapu města, na níž bylo vyznačeno několik runových kamenů. Jeden jsme už potkali u pošty, ale chtěli jsme si prohlédnout i další, a tak jsme tam vyrazili. Navíc tam byly kešky. Kešky nám jakž takž šly, ale s těmi kameny to byla bída. Nalezli jsme jednu informační tabuli s informací, že tam kámen býval, ale to bylo všechno. Později, když jsme mapu odložili, jsme si několika kamenů všimli ve zdech kostelů. Mimochodem - v tom satelitu měl být podle mapy i kostel. Ten jsme také nenašli. S tím jsme na mapku definitivně rezigovali a začali se vracet do starého města. Vtom jsem si uvědomil, že se mi už pěkne dlouho neplete ten deštník!

Lovil jsem v paměti, kde že se mi pletl naposledy - a vzpoměl jsem si. Bylo to u kešky na mostku. Když jsem mostek obhlížel, pověsil jsem ho na zábradlí a spokojeně na něj po nálezu kešky zapomněl. A co byste řekli - byl tam!

Vrátili jsme zpět do centra a šli si prohlédnout zříceninu kostela sv. Olofa. Při bližším pohledu to vypadá, že si místní dobrou polovičku dostavěli, ale přsto to má docela kouzlo. Hodně vysoko ve zdi jsme si všimli jednoho z hledaných runových kamenů. Snad ani nemá smysl zmiňovat, že na mapce nebyla ani zmínka. Od kostela jsme vystoupali do kopečka ke zvonici a také kešce. Tam Eva neštastně šlápla, uklouzla a loktem odřela místní skalku. Na skalce to moc vidět nebylo, ale Evě trochu crčela krev z lokte.

Sešli jsme zpět dolů do starého města hledat nějaké ošetření, čistou vodu jsme našli kousek od nábřežní promenády. Čekal jsem na Evu na lavičce a pozoroval provoz. Připadal jsem si skoro jako doma. Skoro jako v Karlových Varech. Byly tam dvě rodinky Rusů, dětičky se proháněly na segway a taťkové se dorozumívali kratkovlnnými vysílačkami. Když zcivilizovaná Eva vylezla, nadešel čas na podvečerní svačinu u nedalekého stolečku. Pozorovali jsme Rusy a ostatní osazenstvo a v tom nízkém večerním slunci tam bylo opravdu moc pěkně.

Čas se hodně nachýlil, ale před odjezdem jsme ještě stihli navštívit místní přístav. Bouřkové mraky definitivně mizely a sluníčko všechno krásně nasvítilo. Při té nádheře jsme si ani nevšimli, že opět nemáme deštník.. Zjistili jsme to, až když jsme vlezli do auta. Kde jsme ho zase *nadávka* nechali?? Aha, u večeře u stolečku při poslechu zvučné ruštiny. Cestou "domů" jsem se tam zastavili. A co byste řekli - byl tam! :) Úžasná země!

Na zítřek jsme naplánovali čistou civilizaci, Stockholm. Jestli pak si tam Eva taky nějak ublíží?

další den

21. 3. 2013

Eviny fotky jsou také online.