K Majáku Stilo a k vraku lodi

Z Łeby se lze k majáku dostat běžnou autobusovou linkou, minibusem přímo ze středu města nebo vlastním autem. My jsme nejdříve uvažovali, že se necháme odvézt v minibuse z náměstí (hned za kanálem Chełst) k majáku a vrátíme se pěšky podél jezera Sarbsko. Neměli jsme ale turistickou mapu a na letáčku, který nám sloužil jako jediná orientace, chybělo měřítko, a tak trasa mohla být někde kolem 10 až 20 km, obzvlášť když jsme se chtěli zastavit ještě u vraku lodi. Nakonec zase vyhrálo auto a okružní trasa.

Cestou z Łeby do Wicka, zhruba v půlce, je malé odstavné parkoviště a směrovka odkazujující na "Stilo". Od téhle odbočky se jede na Sarbsk, Ulinii, Sasino a dále na Osetnik, směrovky "Stilo" se už neukážou. V osadě Osetnik silnice končí u parkoviště a minikempu.

Osada Osetnik je spíš jen výletnická základna. Hned u parkoviště je malý kemp a několik stánků s občerstvením. Mnohem větší kemp a několik dětských táborů jsme našli při návratu k autu. Leží směrem na Łebu mezi jezerem Sarbsko a mořem. V té oblasti jsou také další písečné duny, z nichž je velmi pěkný pohled na maják vykukující na obzoru. Je dost možné, že tyto duny leží mimo přírodní rezervace, soudím tak podle absence varovných cedulek a také podle nepřehlédnutelných stop po čtyřkolkách v písku. Nemohl jsem tuhle domněnku ovšem ověřit, protože, jak už jsem psal, neměli jsme turistickou mapu této oblasti.

Z parkoviště jsme se vydali podle směrovek k majáku, cesta vedla přímo vzhůru borovicovým lesem a za chviličku jsme byli u cíle. Při pokusech fotit Stilo jsme měli problém s expozicí díky černému podstavci a bílému, sluncem nasvícenému vrcholu. Zvenku stavba vypadá jako beton, ale vevnitř jsme poznali, že se jedná o montovanou ocelovou konstrukci. Po solidním schodišti jsme vystoupali až na ochoz, je cca 30m nad okolním terénem. Je vidět jezero Sarbsko, vzdálenou Łebu a také stožáry vraku lodi, kam jsme měli v plánu dojít. Většina objektů je ovšem mimo dosah mého objektivu Nikkor 18-70mm F3.5-4.5G AF-S DX ED.

Dole pod majákem jsme objevili červenou turistickou značku, která mizela směrem k moři. Po pár desítkách metrů se nám nabídl krásný pohled zpět na maják vykukující nad stromy, vyplatilo se chvilku počkat na modrou oblohu. Cesta k moři vede po úzké pěšině nízkým borovým lesem, stromy, ale především zem je pokryta porostem lišejníků. Při dalším čekání, tentokrát na chvíli stínu, aby to bylo možné vyfotit, jsme si dlouhou chvíli krátili zdobením jedné borovice. A jak je vidět, chvíle to byla opravdu dlouhá! Každý nadějný mrak těsně než se dostal ke slunci uhnul, jako by je maják rozháněl.

K moři to byl už jen kousek, i když díky čekání na stín nám tahle cesta připadla opravdu dlouhá. Na pláži nás čekal obvyklý obrázek: sem tam barevná zástěna proti větru a za ní slunící se Poláci. Vydali jsme se směrem na západ k vraku lodi, cesta byla delší než se zdálo z majáku. Po nějaké chvíli pochodu se objevily dva stožáry z potopené lodi, ale přibližovaly se jen pomalu. Po cestě jsme zvládli podstatně doplnit sbírku oblázků a také se vykoupat. Ten den byl nejslabší vítr a slunce mělo docela sílu i přes opar zvolna pokrývající oblohu, a tak se rozhodla do moře vlézt i Eva. Když vylezla, cvakala zuby a bylo jí rozumět jen "... nechápu jak sem někdo může..." a ještě "Chorvatsko".

Vrak lodi není fotograficky moc zajímavý, jsou vidět jen dva stožáry - opravdový kompoziční oříšek. Možná, že s delším objektivem by bylo možné pořídit zajímavé detaily s kormorány, kteří stožárů využívají jako základnu pro lov ryb v okolí.

Ještě chvíli jsme šli podél moře a když nám začalo připadat, že jsme až moc daleko, tak jsme se mořem rozloučili a odbočili do lesa. Každý kilometr nebo méně jsou označeny vstupy z lesa k moři, ovšem cesta za nimi není nijak zvlášť značena. Drželi jsme se širších pěšin a snažili se kolmo vzdalovat od moře. Chtěl jsem dojít k mokřadům u jezera Sarbsko, letáček sliboval rosnatky a jiné atrakce. Navigace se mi moc nepovedla, trefili jsme se na samý konec jezera, ale aspoň jsme se neztratili.

Na konci poměrně dlouhého pochodu borovým lesem, bohatým na brusinky a borůvky (a také halucinogení borůvky bahení), se po naší levé straně začaly objevovat částečně zarostlé písečné duny. Rozsahem byly ještě menší než ty czolpinské, ale vypínal se nad nimi maják Stilo, odpoledne byl v dobrém světle, i když je škoda, že obloha nebyla čistší. Rozhodně se vyplatí si sem pro fotku zajít. Na konci dun jsme objevili velký kemp a také další pěkný příklad, jak se duny pohybují. Od kempu to bylo už jen kilometr do osady Osetnik, kde jsme nechali auto.

další den

2. 9. 2007

Eviny fotky od Stila jsou také online.