5. den - Store Mosse

Přírodní park Store Mosse

Pátý den našeho poznávání Švédska jsme celý věnovali návštěvě rašeliniště Store Mosse. Od chatičky to zrovna kousek nebylo, nějakých 280 km. To je jako si vyrazit na jednodenní výlet z Kladna do Brna a cestou do té zatáčky trošku bloudit. Vzdálenosti ve Švédsku jsou ohromné, tady nám hodně pomohla dálnice.

Doma jsme už navštívili Rejvíz v Jeseníkách, Tříjezerní, Jezerní a Chalupskou slať na Šumavě. Možná proto mě ten ohromný zrzavý flek na leteckých mapách velmi lákal. Co jsme tam zažili, to jsem opravdu nečekal!

Auto jsme nechali na parkovišti nedaleko informačního centra parku. To je taková zvláštní budova, k níž vedou dřevěné chodníčky. Zvláštní je i proto, že hned za dveřmi se musíte zout. Můžete si půjčit vlněné bačkůrky, a nebo jim můžete leštit dřevěnou podlahu vlastními ponožkami. Mají tam spoustu informací, nějaké exponáty v různých lahvičkách a několik dalekohledů určených k pozorování ptactva. Nás ale především lákala volná krajina, a tak jsme moc neohřáli a šli ven.

V oblasti je několik dřevěných věží určených k pozorování ptactva. Celé rašeliniště, které se nachází severně od informačního centra, je možné obejít. My jsme bohužel neměli tolik času, takže jsme šli chvilku na západ k jedné věži s keškou a pak jsme se otočili a šli zpět na východ. Cesta nám hodně připomněla krajinu v Polsku v oblasti pohyblivých dun. Po dřevěném chodníku určeném i pro vozíčkáře jsme došli asi k nejlépe provedené kešce, kterou jsme zde odlovili. Hlavně tedy k čarokrásnému jezírku. Celou dobu se nám nad hlavami honily mraky a občas opravdu vypadaly strašidelně, ale měli jsme ohromné štěstí a nekáplo na nás snad ani jednou.

Od vozíčkářské cesty jsme začali svou procházku kruhově uzavírat, ale nešli jsme přímo zpět na parkoviště. Překřížili jsme silnici a přešli most přes železnici. Pokud se do téhle oblasti dostanete, ale současně Vás bude trošku tlačit čas, nechte infocentrum infocentrem a zaparkute tady. Tady je ta skutečná bažina!

Nejprve jsme procházeli podivně rozparcelovanou krajinou, kde se rašelina těžila pro potřeby vytápění, a potom jsme došli k rozcestí. kde stál, tedy spíš se do rašeliny bořil, stoleček. Usedli jsme téměř do tureckého sedu, povečeřeli a užívali si nevšední podívanou. Vpravo z toho rozcestí bychom šli do nějakého lesíčka, ale přímo před námi se otevíral zcela volný prostor.

Při večeři jsme zavzpomínali na jezero Vättern, jak tamní chodníčky byly pěkně potlučeny pletivem, aby mokrá prkna neklouzala. Tady se na nás smála cestička dlouhá zhruba dva kilometry - a drátěnka nikde. I ta informační tabule se do bažiny bořila čím dál hlouběji a varovala nás, že chodník není v moc dobrém stavu, a proto je dobré mít solidní obuv.

Odvážně jsme vykročili po té dvojici fošen, která mizela kdesi v dáli. Tam někde byla keška! Když jsem šlápl na jeden konec prkna, tak ho to na druhém konci nadzvedlo a legračně čvachtlo. Zvolna jsme kráčeli tou neuvěřitelnou krajinou, fotili jsme při každém druhém kroku a doufali, že nepotkáme nikoho v protisměru. To by bylo opravdu setkání blízkého druhu!

Nepotkali jsme nikoho a jen tak jsme si spokojeně čvachtali. Kvalita chodníčku se postupně zhoršila, místo těch fošen se objevily jen hranoly, některé už lidé před námi položili na správná místa, jiné jsme museli umístit sami. Pro našince to byla opravdu neuvěřitelná situace. Seveřané jsou opravdu drsní! Užívali jsme si to opravdu všemi smysly. Čvachtal jsem si to vpředu a v tom jsem zaslechl: Pomoc!

Otočil jsem se a Eva byla levou nohou zcela ponořena v rašelině, držela se fošen a zjevně sama neměla šanci se z toho dostat. Zahučela tam úplně neslyšně, docela bez čvachtnutí. Později popisovala, že se zkusila rašelině vytrhnout a naprosto nic se nestalo. Hmota rašeliny všechnu energii absorbovala. Když jsem ji chytil za ruku a zvolna táhl, tak jsme společně rašelinu překonali. První Evinou starostí bylo dostat do sucha fotoaparát, který měla u pasu, a potom abych ji vyfotil. Na fotce je celá veselá z toho, že ji rašelina nespolkla, ale smích, který jsem zachytil, ji postupně přešel. Přihlásila se zima, ale zážitek z toho je intenzivní a vcelku pozitivní.

Po necelé půlhodince jsme došli na pevnou zem, tam vylila boty, svlékla se z těch mokrých kalhot a z fleesové vesty si udělala docela pěknou sukýnku. Ostrou chůzí jsme pak rychle překonali zbylé 4 km k autu, naštěstí z toho většinu po solidních cestách. Úsměv na tváři ženy, kterou jsme potkali, naznačil, že jsme určitě nebyli první ani poslední, kdo bažinu vyzkoušel na vlastní kůži.

další den

14. 3. 2013

Eviny fotky jsou také online.